Naše další zastávka je v blízkosti hájovny nazvané Šiberna. Hájovna Šiberna byla postavena na místě bývalé, benešovskými obyvateli oblíbené restaurace, v níž se konávaly i místní slavnosti. Západně od hájovny je nejvýše položené místo v parku (410 m n. m.), kde v minulosti prý stávala šibenice, odtud jméno hájovny i stejnojmenného vrchu. U hájovny roste zerav obrovský (Thuja plicata) s obvodem asi 300 cm.
Jihozápadně na průsečíku dvou cest se zachovaly podstavce soch, tvořící kruh průměru 20 metrů. Už za panství Vrtbů zde byla stříhaná smrčina s průseky pro 12 aprsčitě se rozbíhajících cest. Barokní sochy na podstavcích byly rozstříleny za druhé světové války. Po válce byla část soch zachráněna a restaurována. Osm barokních soch (Apollo Musateges - vůdce múz, Terpsichore - křepčivá, múza tance, Aiod - múza lyrického zpěvu, Melete - pečlivost, Urania - nebešťanka, Euterpe - utěšovatelka, Mneme - paměť a Ialemos - truchlivý) bylo umístěno u zámku a pět dalších soch bylo přemístěno do Růžové zahrady .
Od hájovny vede severovýchodním směrem stará Vrtbovská alej, dlouhá 300 metrů a tvořená převážně lípou velkolistou (Tilia platyphyllos). Naučná stezka pokračuje kolem řady tisů červených (Taxus bacata) na obvodovou cestu parkem, vedoucí k benešovské bráně, kde je umístěna poslední zastávka č. 12.
Rozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, že i v přírodně krajinářském parku existuje činnost, kterou můžeme nazývat lesnické hospodaření.
V přírodním lese existují velmi úzké vztahy mezi prostředím a organismy, které v něm žijí. Plochy se stejnými vlastnostmi vytvářejí jednotlivé tzv. lesní typy. Lesní typ je tedy souhrn určitých vlastností stanoviště, na němž se v přírodním lese vytvářejí společenstva s charakteristickou druhovou skladbou stromového, keřového i bylinného patra. Rozdíl v bylinném patře přirozených smíšených listnatých porostů a porostů monokultur (ploch s jediným druhem dřeviny) smrků uměle vysázených je dobře patrný.
Vývoj lesních typů probíhal po dlouhá tisíciletí spolu s procesy geologickými a půdotvornými. Půda svými chemickými a fyzikálními vlastnostmi ovlivňovala přirozený výběr rostlinných druhů. Dalšími faktory, které ovlivnily tvorbu lesních typů, jsou i expozice (oslunění), množství srážek a zejména nadmořská výška. Stromy potřebují ke svému životu nejen světlo, ale i živiny. Živiny les čerpá z půdy, do níž se dostávají zejména z organického opadu, tedy les se vlastně hnojí sám. Stav lesní půdy je charakterizován vývojem, hustotou a druhovým složením bylinného patra.
V přirozeném lese si i obnovu lesa řídí sama příroda. Stromy pravidelně plodí, vítr roznáší semena po lese. Ta, která se dostanou k půdě, vyklíčí a pokud mají i dostatek světla, pokračují v růstu. Stačí malá světlinka v porostu a nastane tuhý konkurenční boj, zvítězí druhy, kterým nejlépe vyhovuje dané stanoviště, a ti nejsilnější a nejlepší jedinci dorostou až do dospělosti.
V hospodářském lese dělá tuto práci za přírodu člověk. Po vykácení starého porostu vysází druhy, které odpovídají svými nároky danému stanovišti. Pak je pěstuje a vychovává tak, aby v mýtním stáří přinesly co největší užitek.
Každému lesnímu typu odpovídá určitá druhová skladba dřevin. Člověk může do určité míry zaměňovat přirozenou druhovou skladbu skladbou umělou. Jestliže tuto míru překročí, les se dostává do velmi špatného stavu, je nevzhledný, ve špatném zdravotním stavu a s nízkou produkcí.
Přibližně od roku 1780 začíná období umělého vysazování lesa. V této době se s mnoha tuzemskými druhy dostává ze zámoří do výsadeb i smrk ztepilý (Picea abies). Získává oblibu pro svůj rychlý růst a kvalitní stavební dřevo. Smrk byl v minulém století jako módní a ekonomická dřevina uměle vysazován na místa vymýcených listnatých porostů. Tak vznikly rozsáhlé smrkové monokultury, které nejenže nepříznivě ovlivnily přirozené složení našich lesů, ale i složení a chemismus lesních půd. Opad smrkového jehličí v porostech uměle vysázených v nepříznivých polohách velmi pomalu a nedokonale podléhá biologickému a chemickému rozkladu. Během let lesní půdy degenerují. Smrk na nepůvodních stanovištích fyziologicky strádá, je napadán nejrůznějšími houbovými onemocněními a zároveň i dřevokazným a jiným býložravým hmyzem, který zde nachází velmi příznivé podmínky a přemnožuje se. Proto vznikají kůrovcové kalamity, kdy brouk zvaný lýkožrout dokáže zničit v poměrně krátké době hektary a hektary oslabených smrkových porostů.
Naprostá většina našich lesů je antropogenních, tedy ovlivněná člověkem. Jsou to především druhotně, tj. výsadbou lidmi vzniklé smrčiny a bory, tvořící největší podíl dnešních lesů. V našich podmínkách téměř úplně zaujímají území původních kyselých doubrav a z velké části nahradily dubohabrové háje a většinu bučin. Základem péče o les není pouze kácení a výsadba, ale hlavně neustálá probírka. Jejím hlavním cílem je selekce určitých konkrétních stromů. Současný lesní zákon však již zcela jasně ukládá povinnost výsadby smíšených porostů nebo alespoň doplnění jehličnatých porostů o takzvané meliorační dřeviny, které zmírňují ekologický dopad monokultur.
Člověk mění také druhovou skladbu živočichů, kteří les obývají. Řada druhů lesní zvěře byla vysazena: daněk, muflon, bažant. Tato zvířata velmi často nejsou schopna samostatně přežívat v našich podmínkách bez lidské pomoci a musí být přinejmenším přikrmována.
Lýkožrout smrkový (Ips typographus L.) je v určitých oblastech ČR velmi hojný škůdce smrkových porostů. Larvy i dospělci lýkožrouta napadají za normálního početního stavu jen oslabené smrky, kterým škodí vyžíráním charakteristických chodbiček v lýku. Při přemnožení se cílem těchto brouků stávají i zdravé stromy. A jak vlastně tento nepřítel lesa vypadá? Je to černohnědý brouk, dorůstající přibližně 4 mm, dospělec je jemně zlatě ochlupen. V ČR dospívají během roku dvě pokolení - jarní hromadné rojení a rozptýlené rojení v létě. Brouci pohlavně dospívají po 2 až 3 týdnech, celkový vývoj trvá 6 až 10 týdnů. Boj s lýkožroutem znesnadňuje také jeho polygamie, tzn. že se jeden sameček páří s více samičkami.